O tom, jak jsem byl hlupákem

Každý se občas dopouštíme chyb, podlehneme předsudkům a nebo dáme na špatný první dojem. V tomto konkrétním případě jsem dojel na všechny tyto nepěkné vlastnosti a v konečném důsledku jsem se ochudil o obrovskou a vynikající herní zkušenost... Neberte tento článek, jako recenzi, preview, ani nic podobného - ničím z toho není.

Tento příběh začíná v dobách dávno minulých, kdy letopočet začínal ještě číslem 19. Tehdy jsem u bratránka viděl něco, co mne absolutně uchvátilo - videohry na CD (videohry = konzole - dětský slovník je nejlepší!). Do té doby jsem znal jen ty “kazetkové”, které se museli po cca. hodině vypínat, aby se nepřehřáli (pravděpodobně jedna z klasických rodičovských lží, abych u toho nestrávil mládí) a pokud jsem chtěl hrát nějakou ultra mega hustopřísnou 3D grafickou hru musel jsem k počítači. O to překvapenější jsem byl, že Playstation zvládal hry skoro, jako na PC a přitom to byli videohry!

Krom obligátních závodů, tuším, že to bylo Gran Turismo, jsem se dostal i k několika dalším hrám. Za všechny jmenujme například dráčka Spira, který mne uchvátil svou kreslenou grafikou a pohádkovou atmosférou. Jako poslední CD vytáhl bratranec disk s demoverzemi a tam jsem se poprvé setkal se sérií Metal Gear Solid. Demo byla snad jen první mise, kdy začátek byl snad nekonečný dialog několika lidí v jazyce, kterému jsem absolutně nerozumněl a slovník byl samozřejmě k ničemu, protože kecali strašně rychle a nelida bratránek se to snažil, co nejrychleji přeskákat, aby se dostal k samotnému hraní.

Řeknu to na rovinu, byl jsem dost mimo z animací, které mi přišli lepší než na PC, ale do hlavy se mi nejvíce zaryla hudba:,, Tamtamtam tada, tatatatatatata…” Znělka, která se na dlouho stala mím oblíbeným hudebním motivem. Léta plynula a Já jen tak okrajově zaznamenal Metal Gear Solid II. Po dalších několika letech jsem si pořídil Xbox a tak pro mne Metal Gear přestal existovat. Jediné informace, které jsem o sérii měl byli dosti podivné skazky o tom, že se tam před nepřáteli schováváte v krabici, že je to plné japonských šíleností a nadpřirozena. Tím pro mne Metal Gear skončil úplně. Samozřejmě se pod mé negativní vnímání série podepsal i fakt, že vycházela jen na té pekelné konzolo od Sony ( Ano i Já měl své militantní konzolové období).

Léta dále ubíhala a najednou byl oznámen pátý díl téhle série. Všichni herní redaktoři, kterých si vážím byli uvytržení a já nechápal, proč. Vždyt Metal Gear je ta japonská podivnost s krabicema, kterou i Splinter Cell hravě strčí do kapsy. Pak vyšla prequelová kapitola na, kterou se snesla vlna kritiky, že je to placené demo a, že se dá projet do 20ti minut atd. Jistá část mého já se tetelila nepřejícím blahem. “A máte to!” myslel jsem si. Jednoho se Ground zeroes objevila, jako hra zdarma pro majitele Xbox live gold účtu a tak sem si řekl, proč to nezkusit. K mému překvapení se jednalo o celkem slušnou stealth hru, kterých je čím dál méně a tak jsem si celou tuto předkapitolu užil s tím, že mě nepřesvědčila ke koupi páteho dílu, ale neber to, když je to zadarmo.

Nakonec tedy vyšel i plnohodnotný pátý díl a Já četl jednu recenzi za druhou, kde autoři nešetřili chvalozpěvy a hodnocení byla tak vysoká, že se z toho některám lidem i zamotala hlava. V hlavě se začal pomalu, ale jistě zhmotňovat stín pochyb. "Je možné, že bych se mýlil, že by Metal Gear nebyla zas taková trága?”

Pak zasáhl osud. Jeden z fanoušků mi poslal donate ve výši 1600 kč se vzkazem at si koupím MGS V, že je to fakt bomba. Povinnost a hlavně zvědavost mě táhla k tomu, abych tedy Snakovi dal šanci. Koupil jsem tedy Metal Gear Solid V: Phantom Pain. Začínat s nějakou sérií od konce je diletanství a tak, na základě doporučení několika recenzentů, jsem se dal do studia příběhu.

S každou stránkou textu, s každým shlédnutým videem mne série čím dál více pohlcovala a fascinovala. Mix skutečných událostí s fantasmagorickými prvky a nadpřirozenem je naprosto perfektní. Hideo Kojima je buďto blázen nebo génius. Po cca 4 hodiných souhrných videí, kde se autoři snažili příběh nějak zhustit a zpřehlednit pro nováčky v sérii, a po cca 100 stranách textu jsem měl představu o konfliktu, který se táhne od dob po první světové válce, o tom, kdo je kdo, co je co. Vše samozřejmě s obrovskými mezerami, kterých jsem si vědom, ale přesto jsem se tedy rozhodl se pustit do hraní. Nejprve jsem znovu proje Ground Zeros, které díky studiu lore získali úplně nový rozměr a musím uznat, že i zábavnost stoupla, přece jen, když chápete motivace hlavního hrdiny je to hned o něčem jiném. Příběh začal do sebe zapadat, jako puzzle a závěr byl mnohem intenzivnější než před tím. Byl jsem připraven na hlavní chod.

Ten už konzumuji nějakých 15 hodin a stále se královsky bavím. Vyzobávám každičký drobeček obsahu. Začátek byl více film než hra a dočkal jsem se i těch šíleností, které mi “za mlada” tolik vadily, ale přistoupil jsem na pravidla světa ve, kterém se hra odehrává a pak, najednou, byl jakýkoliv konflikt pryč. Je to těžko popsatelný pocit, ale všechno v té hře má smysl od dalekohledu, přes krabici (kterou nepoužívám) až po koně, který se na povel vydělá na silnici. Je jen na Vás, co za výbavu budete používat, jestli budete sniper a pak si zajdete do prázdné vesnice splnit úkol, nebo jestli se obvěšíte granáty a těžkými zbraněmi a půjdete si to naférovku rozdat s každým, kdo si troufne, a nebo jestli budete, jako duch a nikdo si ani nevšimne, že jste, kdy byli poblíž. Možnosti jsou téměř nekonečné.

Abych to nějakým způsobem zakončil, tak jsem byl hlupák. Odsuzoval jsem celou sérii a přitom ji nikdy pořádně nevyzkoušel. Omlouvám se Hideo Kojimovi, Snakovi, Millerovi i dalším za to, že jsem je ignoroval! Poučte se z mé chyby a neodsuzujte hry, které jste neměli nikdy v ruce. Jako svůj “trest” jsem si vyměřil projít si celou sérií hezky od začátku a pak znovu MGS V. Už se nemohu dočkat! Já byl tak blbej!